Církevní turistika
Termínem „církevní turistika“ není míněna pouze turistika vyhraněně nábožensky motivovaná, ale každá turistika, která vede k návštěvě a poznávání církevních kulturních památek. Paradoxně mnohý uměnímilovný turista může více ocenit krásu architektury a uměleckou výzdobu kostelů než jejich pravidelní domácí návštěvníci, kteří už ji považují za všední a jakoby ji ani nevnímali.
Církevní turistika, tak jako turistika obecně, má kořeny v poutnictví. Lidé sice putovali na posvátná místa odpradávna, v životě jednotlivce však byla pouť vždy událostí výjimečnou.
V dobách, kdy se i velké vzdálenosti překonávaly pěšky, nemělo pěší putování onen rekreační význam, jaký má dnes. Nikdo nemarnil čas a energii samoúčelnými procházkami, ale na cesty se lidé vydávali z praktických důvodů – za obchodem, za prací nebo s jiným nezbytným posláním. Výjimkou byla právě pouť, v tom jediném případě byly motivem k cestě zážitky duchovní. Ovšem i tehdejší poutnictví mělo jiný charakter, než má v převážné míře v současnosti. Pouť lidé často vykonávali jako uložený nebo i dobrovolný kající skutek; jindy to byla pouť prosebná, kdy poutník věřil, že na přímluvu světce, patrona daného poutního místa, získá, oč prosí. Především takto se k pouti přistupovalo, tak byla chápána. Ne jak je povětšinou praktikována dnes - jako pohodový rodinný výlet, ale jako oběť. Tou obětí bylo trpělivé snášení nepohodlí, nepřízně počasí, únavy a dalších útrap, které tehdejší cestování přinášelo. Putovalo se individuálně, ale častěji ve skupinách, což znamenalo větší bezpečnost a také umožňovalo využít a převzít zkušenost těch, kdo už cestu znali. Putovalo se především k hrobům světců, nad nimiž (i díky štědrosti poutníků) vyrostly často velkolepé stavby jim zasvěcených chrámů, putovalo se do římských bazilik, ale také až do Palestiny, do Svaté země - do míst spojených s Ježíšovým působením.
Poutnictví prošlo střídajícími se obdobími vzestupu i úpadku. V době míru a za vlády zbožných panovníků, kteří často sami byli poutníky, se vzmáhalo a šířilo, v době válečné přirozeně upadalo. Takovým obdobím vzestupu a pádu byla u nás především doba Karla IV. a v protikladu k ní následné husitské války, kdy byla poničena většina církevních gotických staveb a v zápalu fanatického obrazoborectví vzalo nenávratně zasvé i obrovské množství soch, obrazů a jiných uměleckých předmětů a starých památek.
Pozdější doba rekatolizace a baroka přinesla nové oživení poutí a to již převážně v té podobě, jak si je pod dojmem literatury a historických filmů umíme představit i my: organizovaná procesí s korouhvemi, směřující na tradiční poutní místa vzdálená zpravidla ne více než jeden den cesty. Následoval další nečekaný úpadek vyvolaný nikoliv válkou, ale administrativním rozhodnutím. Císař Josef II. ve svém až chorobném reformním úsilí roku 1784 zakázal všechny poutě a kostely, které nemohly dále sloužit jako farní, předal k světskému užívání nebo je dokonce nechal zničit. V naší oblasti postihl takový osud poutní chrám na Hostýně: oltářní obraz byl přenesen do kostela v Bystřici, z kostela byla odstraněna střecha a torzo chrámu ponecháno napospas přírodním živlům. (Obr. převzat z www.hostyn.cz.)
Po smrti Josefa II. se začaly pozvolna obnovovat jak některá poutní místa, tak samotné poutě, které ostatně, byť neorganizované, nikdy zcela nepřestaly.
Minulé století také poutím nepřálo - v jeho první polovině řádily dvě světové války, ve druhé pak dlouhé období komunistického, církvi a náboženství vůbec nepřátelského režimu. Věřící byli se svými náboženskými projevy tolerováni tak leda za dveřmi kostelů. Procesí a jiné veřejné náboženské slavnosti se konat nemohly. Josef II. do státem zrušených klášterů nejčastěji umisťoval vojenská kasárna, komunističtí úředníci zase s oblibou koncentrovali ve svévolně zabraných poutních domech a klášterech v blízkosti poutních chrámů osoby s mentálním postižením – zřejmě to mělo poutníky od návštěvy těchto kostelů odradit, či jim dát najevo, do jaké kategorie se tím řadí. Takto byly využity bývalé církevní objekty např. na Hostýně, na Velehradě i v Zašové.
Poutníci si často z cest přinášeli – jak bychom dnes řekli – suvenýry. Ti skutečně významní poutníci (především z řad panovníků a církevních hodnostářů) někdy dokonce relikviáře s ostatky svatých, obyčejní lidé alespoň poutní obrázky – kartičky s vyobrazením daného světce nebo poutního místa na přední straně a s příslušnou modlitbou na straně rubové.
Tyto poutní obrázky - lidově a nesprávně „svaté“ - se tisknou dodnes a nekupují si je pouze zbožní poutníci, ale i běžní turisté a existují i jejich sběratelé. Vedlejším efektem těchto drobných tisků byla také propagace daného místa (což ostatně platí o všech suvenýrech i v současnosti).
Poutnictví zažívá svou renesanci. Znovu ožívají prastaré poutní stezky - jako známá Svatojakubská cesta do Santiaga de Compostela, ale i poutní trasy a místa lokálního významu. Současný poutník sice také může přinášet – zvláště na dlouhých pěších túrách – těžkosti cesty jako oběť, ale častěji se svým pojetím putování blíží běžnému turistovi. Vnímá krásy a zajímavosti krajiny, uvítá zpestření cesty v podobě rozhledny a jiných turistických atrakcí. Rozdíl mezi poutníkem a turistou je pak především v potřebě cíle, v jeho vztahu k němu. Turistu uspokojí třeba jen pouhá pěší túra, kdy se okruhem vrátí na parkoviště ke svému autu. Cesta poutníka má ale vždy svůj cíl – cíl niterný, duchovní, ale též cíl reálný, zhmotněný ponejvíce poutním chrámem. Dá se tedy říct, že poutnictví přidává turistice další rozměr, protože dnešní poutník zažívá cestou všechny radosti běžného turisty a duchovní význam je nadstavbou takového putování. Ovšem ani běžný turista není prost vnitřního – duchovního – prožitku cesty, i on se rád vydává na pěší túru, aby si v klidu utřídil myšlenky, aby si duševně odpočinul.
Snad také proto jsou návštěvy poutních míst oblíbené i mezi lidmi, kteří se nepovažují za věřící, a stejně tak jsou oblíbené staré poutní cesty. Chceme „to“ prostě zažít - putovat na stejná místa a často i stejnou trasou jako generace před námi.
Poutník i turista potkává v naší krajině, které jsme si pro lidské působení zvykli říkat kulturní, půvabné kapličky, kříže u cest a osamocená boží muka v polích. Po desetiletích jejich devastace, záměrného ničení nebo nečinného přihlížení k jejich zániku jako bychom si jejich význam a historickou hodnotu poznenáhlu začali uvědomovat. Místní nadšenci, spolky i obce opravují, zachraňují a udržují tyto drobné sakrální stavby – památky lidové zbožnosti. Důvod jejich vzniku je většinou dávno zapomenut, životní příběh jejich tvůrců neznáme, ale cítíme, že k našemu domovu patří, že nejen kvůli obdělávaným polím kolem lidských sídel, ale i díky těmto rozptýleným drobným sakrálním stavbám nazýváme naši krajinu kulturní. Spoluvytváří krajinu našeho domova stejně samozřejmě a přirozeně, jako kostelní věže a střechy modelují panorama Prahy a všech dalších měst a obcí.
Následující kapitola - Evropská kulturní stezka sv. Cyrila a Metoděje