Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tradice zašovských poutí

O největší povznesení Zašové jako poutního místa se zasloužil řád trinitářů, o kterém pojednávala předešlá kapitola. Ovšem poutě, jak známo, se k P. Marii Zašovské konaly už před příchodem trinitářů do Zašové, tedy v době, kdy byl její milostný obraz ještě na oltáři v původním kostelíku. Záznam z roku 1672 dokládá, že už tehdy se kolem něj shromažďovaly tzv. votivní dary – upomínky za vyslyšení proseb poutníků.

Tato praxe pokračovala i po přemístění obrazu do nového kostela. Při zrušení kláštera byl proveden i soupis liturgických předmětů a četných votivních darů. Zde za pozornost stojí „dvě stříbrné polokorunky s pravými drahokamy“, což dává tušit, že hlava Madony i Ježíška mohla být korunována i těmito plastickými korunkami (jak není na obrazech podobného významu nijak neobvyklé). Další zmínka o votivních darech se vztahuje k roku 1808, kdy „ve válkách napoleonských musil kostel zašovský odvésti přes 70 liber stříbra, hlavně to dárků votivních, tak že zchudl a chudým zůstal“.

Poutní místa nevznikají bez příčiny. Zašovou proslavil obraz P. Marie, ovšem jak už víme, vzhled obrazu se několikrát změnil – od původního přes různé lidové přemalby až po malbu profesionálního tvůrce oltářních obrazů akademického malíře Šichana. Lidé tedy nepřicházeli kvůli nějaké konkrétní malbě, ale kvůli sdílené zkušenosti, že právě při modlitbě na tomto místě a před obrazem P. Marie Zašovské mají naději na vyslyšení svých proseb větší než jinde. Pro tuto výjimečnost jsou obrazy a sochy světců proslulé takovou výsadou nazývány „milostné“. J. J. Středovský psal roku 1710 o tomto obraze přímo jako o zázračném. (Poutní místa vznikají z podobných příčin i v současnosti, jak můžeme sledovat třeba na rozvoji nového poutního místa Turzovka.)

Zprávu o jednom z nejstarších uzdravení podává rozměrný obraz, který dal z vděčnosti namalovat meziříčský děkan Ondřej Helmesini roku 1707. O jiném vyslyšení prosby svědčí další obraz z r. 1745 – jako dík za uzdravení jednoho němého a jednoho chromého dítěte. Jiné případy pomoci Panny Marie zmiňuje matrika z Val. Meziříčí (1744) a Antonín Zámečník z Rožnova zaznamenal 23 případů různých vyslyšení. Rozvoj poutí mohla také podpořit přestálá morová epidemie, která zasáhla Valašsko v letech 1714-15. Tehdy se řada okolních vesnic zavázala vykonávat pouť k P. Marii do Zašové.

Na již zmíněném mědirytu z roku 1768 jsou procesí poutníků, putující ze tří různých stran k zašovskému kostelu. Poutníci si jistě užívali komfortu prostorného nového kostela a zvláště stálé přítomnosti hned několika kněží, protože – jak zaznamenal kronikář Vranečka: „dříve jen jednou za měsíc jedna mše sv. se sloužila…“

Méně známou skutečností, která však také jistě přispěla k popularitě tohoto poutního místa, bylo Svatým stolcem opakovaně udělené privilegium získání odpustků pro návštěvníky zašovského kostela při splnění stanovených podmínek. V brněnském Moravském zemském archivu jsou uloženy pergameny z let 1730 (Benedikt XIII.) 1746 a 1753 (Benedikt XIV.) a 1780 (papež Pius VI.) potvrzující tuto výsadu.

Brzy po zrušení kláštera vydal Josef II. pod pokutou zákaz poutí a v r. 1785 zákaz rozšířil na téměř všechny průvody. Poutě se obnovovaly jen pozvolna, ale přidávala se nová místa, odkud lidé hromadně do Zašové putovali. Nového rozkvětu opět dosáhly pouti za aktivního faráře Josefa Odstrčila (1885-1903), jenž žil pro zvelebení všeho, co souviselo se zašovským poutním místem.

Dalším impulsem k velké návštěvnosti jistě bylo, když se pouti a slavností účastnily i významné církevní osobnosti, jako byl biskup Jan Stavěl, kardinál František Saleský Baueer nebo arcibiskup Antonín Cyril Stojan.

Povědomí o poutním místě šíří, jak už zmíněno v úvodu, poutní obrázky. V Zašové i v tomto případě byli průkopníky trinitáři, jak píše Fr. Šigut: „Zakladatelem slávy a veliké obliby zašovských obrázků stali se trinitáři, vlastně známý nám fr. Václav Vranečka, jenž první začal – ještě před založením kláštera v Zašové – šířiti obrázky Panny Marie Zašovské mezi lid. Bylo totiž zvykem, že trinitáři při svých pochůzkách za almužnou odvděčovali se svým dobrodincům různými obrázky nebo i obrázky prodávali. Byly to obrázky menší i větší, obyčejně rytiny, jež se daly kolorovati. A fr. Václav dal si dělati mimo jiné také obrázky P. Marie Zašovské, rozdával je a tak začal šířiti slávu Panny Marie Zašovské i tam, odkud procesí do Zašové nepřicházela.“

Při zrušení kláštera bylo zaevidováno (a následně ztraceno) také na 50 velkých i menších štočků k tisku obrazů a obrázků.

O poutích vypovídají také farní kroniky, ze kterých čerpali i autoři starých publikací o poutním místě Zašová - P. Adolf Bayer v publikaci z roku 1904 a František Šigut roku 1942. Oba přinášejí obšírný soupis blízkých i vzdálenějších míst, odkud a v kterou dobu procesí poutníků přicházela, a často i důvody, proč se k pravidelným poutím zavázali. Oblibu si získávaly poutě skupinové, poutě různých spolků apod. Např. o pouti mužů pořádané v r. 1934 referovaly Noviny z pod Radhoště:

„Za hlaholu zvonů, zvonků hudeb a mohutného zpěvu braly se průvody řízným krokem k poutnímu místu v Zašové. V Zašové samé bylo přes 4.000 mužů účastno slavnostních kázání. Již z toho, že kázání musela býti na dvou místech, jedno v kostele a druhé před kostelem, kde dobrá polovice účastníků dlela, lze si učiniti představu o obrovské účasti. Pontifikální mši sv. sloužil J. Exc. biskup Jan Stavěl, který po mši svaté projevil svou velikou radost nad tak zdařilou poutí zvláštním proslovem otcovskou láskou procítěném. Zpěv v kostele vynikající nezvyklou mohutností nelze ani popsati a slovy vyjádřiti, byl to spontánní projev hluboké oddanosti k bl. P. Marii, projev náboženského cítění a věrnosti k víře. Pouť mužů byla ojedinělým obrázkem, jaký možno spatřiti jen zřídka…“

Že poutnici přicházeli skutečně ve velkém množství, tomu nasvědčovalo i volání po výstavbě poutního domu a založení Matice zašovské (1. 10. 1946), protože „ač zašovští občané velmi ochotně přijímají poutníky na noc, přece jen jest poutní dům základním požadavkem rozkvětu poutí“.

K výstavbě poutního domu však už nedošlo. V době „budování socialismu“ organizované poutě ze známých důvodů upadaly. Někteří poutníci z tradičních míst, jako je např. obec Palačov, sice dál dodržovali slib předků, nepřicházeli však už pěšky, ale přijížděli auty nebo autobusem. Obecně se dá říct, že místo pěších poutníků přijížděly a dosud přijíždějí do Zašové spíše autobusové zájezdy.

Za minulého režimu se pojem zašovská pouť v podstatě scvrkl na tzv. hrubou pouť, která se z tradice koná v neděli po 2. červenci, na kterýžto den podle starého liturgického kalendáře připadala slavnost Navštívení Panny Marie (podle současného kalendáře 31. května). Tato pouť získávala časem stále komerčnější charakter, který překrýval původní význam pouti.

pout-2003.jpg

Po roce 2000 zde z iniciativy nemnoha nadšenců a za účinné spolupráce tehdejšího faráře P. Vojtěcha Daňka proběhlo několik úspěšných ročníků zašovských poutí s kulturním programem na farní zahradě a s následným procesím do poutního areálu ve Stračce. V současnosti je alternativou světského přístupu k pouti kromě poutních bohoslužeb v kostele také duchovní program v předvečer pouti v přírodním areálu Stračka.  

Následující kapitola - Kostel má jméno i svátek

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA