Zašovská legenda
Každé poutní místo má svou historii, svůj počátek, často dokreslován legendou, nejinak je tomu i v případě Zašové:
Nejstarší a nerozšířenější verzi legendy o vzniku poutního místa Zašová zaznamenal roku 1725 zašovský učitel a varhaník Jan Bartoloměj Vranečka ve své kronice a další dochovaný zápis je z roku 1808 od faráře Františka Hohna (který pověst vztahuje k tatarským vpádům na Moravu v r. 1241).
Příběh legendy je prostý: křesťanský rytíř pronásledován pohany, zabloudil v neznámých hlubokých lesích. Tři dny a noci jimi marně bloudil. K smrti unaven z posledních sil a v poslední naději sepjal ruce a prosil Pannu Marii o pomoc, pak vyčerpáním usnul. Ve snu uviděl Bohorodičku s Dítětem v náručí, jak mu rukou spouští šňůru, které se rytíř s důvěrou chytil a šel, kam ho P. Maria vedla. Když se rytíř ráno probudil, zjistil, že je v jemu neznámé krajině na okraji lesa, nadohled od prvních chaloupek. Byl zachráněn. Z vděčnosti pak nechal postavit na tom místě kapličku a do ní namalovat obraz Madony tak, jak jí ve snu spatřil. Podle jiné verze této legendy dokonce obraz našel na tom místě v trní.
Legenda je pouze legenda, ovšem jiné vysvětlení, jak se už ve své době jistě drahý a vzácný obraz ocitl v chatrném dřevěném venkovském kostelíku, nemáme. Bez ohledu na legendu - dárcem musel být zámožný člověk – šlechtic (rytíř?) a musel mít skutečně velmi pádný důvod, proč jej nechal umístit právě zde v Zašové. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o umístění milostného obrazu P. Marie na oltáři v tehdejším zašovském kostele sv. Anny je již z roku 1672.
Především tento obraz a množství poutníků, kteří k němu přicházeli, byl důvodem, že majitel panství Rožnovsko-meziříčského Karel Jindřich ze Žerotína zde nechal v letech 1714 – 25 vystavět nový barokní kostel, na jehož hlavní oltář pak byl milostný obraz Madony s Děťátkem slavnostně přenesen.
V knížce Fr. Šiguta (1942) byla pod názvem PÁS PANNY MARIE ZAŠOVSKÉ - pověst národní, otištěna tato legendou inspirovaná báseň od Vlad. Šťastného:
Ztracena bitva; – do temného lesa
před Turky skryl se rytíř raněný;
pod stinným dubem beze síly klesá
a stírá z ran tok krve ruměnný.
Zaniká vřava tuhé půtky v dáli
a ryk a lomoz děsný utichá;
šíří se již noc, jak ty rány pálí
a krutou žízní jazyk vysychá.
Matičko, s Bohem! Nečekej mne z boje;
s Bohem, vy dálné kraje otcovské!
Smrt neb zajetí – toť jsou losy moje,
neuzřím vás už lesy zašovské.
Ó, Matko Boží, pomocnice věrná,
Tys mého žití spása jediná!
Hlava mu klesá, a již křídla černá
mrákota smrtná po něm rozpíná.
Viz, jaká sem to kráčí z lesů temna
královské paní v luny zásvitu?
Postava, tvář tak velebná i jemná
a zraky září jasem blankytu.
Modravý šat má dlouhým pasem spjatý
jakoby tkaný ze hvězd zářících;
rytíři dává konec pasu zlatý,
a milý úsměv plá jí po lících.
Uchopil vojín zlatého se pasu,
ó, jaký sladký, zázračný to sen!
Vanotem libým, za hvězdiček jasu,
cítí se v dálné kraje donesen.
A když se budí za bílého rána,
zašovský vidí kolem sebe les,
a v dubě nad ním chválí nebes Pána,
radostný šum a ptáčků milý ples.
V zraněném těle cítí život nový,
radostným žasem až se zaleká;
kterak má Bohu děkovati slovy?
Pozvedá zrak a na zem pokleká.
Na dubě však, hle, jaký zjev to kyne?
Marie Panny obraz tamo tkví:
Z tváře i zraků milý úsměv line,
a kolem boků zlatý pás se stkví.
Toť milá paní královského rodu,
která mne vedla cestou zázračnou;
ó, díky, Matko, tvého za průvodu,
spasil jsem život, spasil volnost svou!
Klášter a chrám ať toto místo zdobí!
Řád svaté Panny si je zasvětí,
a vězně padlé do Turecké zloby
prostit má otrockého zajetí.
A brzo skvělé báně krajem září,
Marie slávu zvony zvěstují,
ve službě její bratři Trinitáři,
o jaté bratry věrně pečují.
Zanikl klášter, avšak obraz svatý
v zašovském chrámě dosud bleskotá;
z poroby hříchu Mariin pás zlatý
vyvádí posud k branám života.
Následující kapitola - Milostný obraz P. Marie Zašovské